Zakarpatská Ukrajina 2017
Zakarpatská Ukrajina 7.9. - 10.9.2017
Uplynuly necelé dva týdny od návratu z Chorvatska, kde jsem byl na dovolené a já se vydávám na další dobrodružnou cestu. Opět mým autem, ale v jiném složení. Ryze pánská jízda v počtu třech osob.
Cesta na Ukrajinu je vždy dobrodružná a člověk netuší co jej může potkat. Jedna věc se však opakuje (u mne po druhé návštěvě opět nastala). Čtyři dny na východě stačí a vždy se těším domů. Pojďme si ale přečíst, jak probíhalo letošní dobrodružství a má druhá návštěva Zakarpatské Ukrajiny....
Je čtvrtek 7.9. 12:00 a my překračujeme hranice a dostáváme se na Ukrajinu (zdrželi jsme se tam slabých 40 minut), výměnujeme peníze kousek za přechodem a míříme do Mukačeva, kde nejprve navštívíme hrad Palanok a centrum samotného města. Uděláme pár fotek, koupíme si kvas (tamní nealkoholický nápoj) a míříme vstříc další cestě. Po staré vojenské cestě míříme do vesnice Schonbrunn, která nebyla cílem, ale spíše omyl. Zde nás však čekalo opravdové dobrodružství. Cesty na Ukrajině jsou i po pěti letech na stále špatné úrovni a nám nezbývá než se s tím smířit a raději starou panelovou cestu opustit. Vlakový přejezd tomu dal korunu. Deset čísel nad panely koleje a bylo jasné, že bude následovat první škrtanec s podvozkem auta, šlo jen o to eliminovat co jak nejméně onen dotyk, což se podařilo. Naše cesta míří do Teresvy, kde máme objednáno ubytování a kde dojíždíme v 18:00 místního času. Ubytování je na velmi vysoké úrovní a skvělá cena 200 Kč za osobu a noc tomu dává třešničku na dortu. Myslím si, že jakmile opraví cesty, tak zdraží i ubytování. Zatím to je ale tak jak to je a dle mého odhadu to ještě několik let trvat bude. Seznamujeme se s okolím, kde nejprve navštívíme obchod a pak místní krčmu :-)
Ubytování v Teresvě jsem zvolil ze strategického důvodu. Měli jsme za cíl navštívit Koločavu (tedy západní část Zakarpatské Ukrajiny) a pak jsme chtěli vyjít na Nejvyšší horu Hoverlu, která pro změnu je na východě a Teresva se nabízela jako střed mezi dvěma extrémy :-)
V pátek po odpočinku, kdy jsme si více pospali a načerpali síly, míříme do Koločavy, kde navštěvujeme muzeum, ve kterém je dalších 5 částí. Pak míříme do Četnické stanice, kde si dáváme náš první boršč a nějaký ten kvásek. Míříme ke kostelu sv. Ducha a telefonuji paní, která má klíče od kostela. Paní je bohužel mimo domov, tak prohlídka kostela se nekoná. Míříme tedy dál a to severněji k jezeru Siněvir, kde cestou navštěvujeme rehabilitační ústav pro medvědy (domorodci tomu tak říkají). Ve skutečnosti se jedná o výběh pro medvědy ve volné přírodě. Skvělá myšlenka provedení. Dále potkáváme pohřební průvod a kousek jsme jeho účastníky. Cítil jsem opravdu silně, jak velkou úctu mají zdejší lidé k zemřelému. Kamaz vezl rakev a kolem rakve spousta lidí, u nás něco nevídaného. Přijíždíme k jezeru, kde se zdržujeme půl hodiny a míříme domů, protože nás čeká druhý den Hoverla přece :-) Vybíráme ze tří cest, které mi nabízí navigace. Na Ukrajině platí, že delší trať je rychlejší, alespoň v našem případě tomu tak bylo. Musím ještě podotknout, že do Koločavy jsme jeli po cestě, která ještě nebyla opravená a na kterou by se hodil nějaký terénní vůz. My to dali s oktávkou. Zpět jsem stejnou cestou odmítl jet, proto jsem vybral delší cestu za to rychlejší a pohodlnější.
V sobotu ráno vstáváme před půl pátou a vydáváme se na cestu do Vorochty, která má být výchozím místem pro výstup na Hoverlu. Sedáme do auta, jelikož je rosa, zkoušíme otevírat všechny okna, ať se skla očistí. Po metru jízdy, a to doslova a do písmene, jedno sklo padá do dveří a je víc než jasné, že ve tmě a bez šroubováku nic neuděláme a naše cesta na Hoverlu končí dříve, než začala. Přichází snaha něco s tím udělat, leč bez výsledku. Jdeme si lehnout. Až se rozední, hledáme někoho, kdo by nám poskytl chybějící šroubovák. Po hodině hledání se nám to podařilo a cca v 8:30 hod. je auto opraveno, na výstup však už bylo pozdě. Děláme tedy výlet do vesnice Dilova poblíž města Rachiv, kde je jeden z možných středu Evropy. Tam si dáváme boršč pro mně nejlepší ze všech ostatních vyzkoušených. Cestou u Rumunských hranic potkáváme vehementně hlídající vojáky se samopaly hlídající hraniční pásmo. Cestou zpět odbočujeme podle ukazatele, který by nás měl dovést po 11 km ke kostelu z 12. století. Kupodivu ani po 15 km jsme nic takového neobjevili. Rozhodujeme se, zda pojedeme stejně rozbitou cestou zpět, nebo zda se po 5 km napojíme na jinou cestu, která by snad mohla být lépe sjízdná. Rozhodujeme se pro druhou variantu. Dostáváme se do poměrně velkého kopce, kde místo cesty jsou jen kameny. Cesta dále by byla sjízdná snad jen jeepem. Potkáváme dva motorkáře z Polska a ptám se jich, zda znají cestu, kde směrujeme. Samozřejmě neznají, načež jeden z nich utrousil dva slova: "bedzie górzej", což je pro nás jasný impluls, že se otáčíme a jedeme zpět stejnou cestou. V podvečer jsme dorazili po strastiplné cestě do Teresvy.
V neděli ráno vyrážíme zpět domů, s nadějí, že kolem 20 hodiny budeme doma. Cestou neodoláme zastávku na Nevitském hradě, kde se buduje kopie hradu hned v jeho sousedství. Dole pod hradem si dáváme oběd a pak míříme k hraničnímu přechodu Nižnyj Bereznyj - Ubľa. Po více než 4 hodinách čekání na hranici a proběhlých celních kontrolách opouštíme Ukrajinu. K tomu není co dodat ... Domu jsme dojeli těsně před půlnoci.
I po pěti letech je Ukrajina stále stejná - rozbité cesty, korupce, ale vlídní a ochotní lidé a krásná příroda. Jednu pozitivní změnu jsem zaznamenal, a to zlepšení v oblasti ekologie, které se projevilo v občasném umístění odpadkových košů kolem cest u turistických atrakcí.
